Elinor (Daisy Edgar-Jones) a Marianne (Esmé Creed-Miles) Dashwoodovy jsou mladé, krásné a slušně zaopatřené dívky, kterým ke štěstí chybí jen láska, jak už to tak v jejich věku bývá. Jejich vyhlídky se razantně zhorší, když po smrti otce přestane platit to, že jsou slušně zaopatřené. Z pohodlí rozlehlého rodinného sídla, které připadlo v dědictví otcovu synovi z přechozího manželství, se společně s matkou (Caitríona Balfe) stěhují do mnohem skromnějších podmínek, jen silou vůle stojícího domku na venkově. Víc než ztráty rodného sídla však Elinor lituje toho, že v důsledku stěhování opouští i charismatického Edwarda Ferrarse (George MacKay), příbuzného nových majitelů. Tenhle stav mysli ji silně znepokojuje i proto, že si zakládá na svém racionálním přístupu ke světu, lásku nevyjímaje. Sestra Marianne je z úplně jiného těsta, se srdcem na dlani je připravená odevzdat se každému, kdo si ho vezme. Tím šťastným je okouzlující John Willoughby (Frank Dillane). Ačkoliv starší, rozumnější sestra radí opatrnost, Marianne jde lásce naproti po hlavě. Zaručí člověku životní štěstí rozum nebo cit? To budou obě muset zjistit samy. (CinemArt)

Příběh Johna Davidsona (Robert Aramayo), kterému se v patnácti letech nezvratně změní život po náhlém propuknutí Tourettova syndromu. V roce 1983, kdy bylo toto onemocnění ještě málo známé, se u něho objeví nekontrolovatelné hlasové a tělesné tiky. Cítí se jako vyvrženec a postupně se uchyluje do studu a osamění. Po mnoha letech se to ale začne měnit, když se seznámí s Dottie (Maxine Peake), energickou matkou bývalého spolužáka, která právě zjistila, že má rakovinu v konečném stádiu. Vznikne mezi nimi nečekaný vztah, díky kterému John nachází vnitřní sílu a smysl života. Film byl natočen podle skutečného příběhu.

Snímek Jinak než jiní se v žádném světovém archivu nedochoval jinak než coby torzo. Na trvalém historickém významu to filmu ubrat nemohlo – jde o první a na velmi dlouhou dobu poslední případ ve světové kinematografii, kdy se ústřední postavou stává homosexuál. V duchu několika svých tehdejších osvětově pojatých hraných filmů (tzv. aufklärungsfilme) pojednal Richard Oswald tabuizované téma s nejvyšší zdrženlivostí, což samozřejmě nemohlo zabránit rozhořčení (zdaleka nejen konzervativních kruhů) a volání po cenzuře. Do riskantního projektu odvážně „vsadil“ své tehdy už značné renomé dobový herecký idol Conrad Veidt. (NFA)