Ucho

Jedním z nejpůsobivějších filmů, které vzešly ze spolupráce scenáristy Jana Procházky a režiséra Karla Kachyni, se stalo mistrovské psychologické drama Ucho. Podobně jako řada dalších filmových titulů připravovaných ve svobodnější atmosféře na sklonku šedesátých let a otevřeně obžalovávajících totalitní režimní praktiky se snímek dostal k divákům až po roce 1990. Protagonisty komorního dramatu jsou prakticky jen dva lidé – manželé Ludvík a Anna, kteří si už přivykli neustálému špehování a odposlouchávání státní bezpečností. Dokonce i doma mají slídivé „ucho“ zaznamenávající jejich rozhovory. Náměstek ministra a jeho žena ovšem po pozdním návratu z vládní recepce ve své vile propadnou panice. Vydedukují si totiž, že Ludvíkovi hrozí zatčení kvůli kritické zprávě, na níž se podílel. Během úzkostné, bezesné noci manželé proberou svůj vztah plný kompromisů, klamu a nelásky. S ránem přichází únava, vystřízlivění a děsivá realita: nic nekončí, ale pokračuje. Ludvík byl místo svého zlikvidovaného šéfa jmenován ministrem…

Procházka s Kachyňou zvolili pro evokaci paranoidní atmosféry klasické komorní vyprávění, do jehož celistvého časoprostoru zasáhne jen „nevinná“ návštěva dvou tajných policistů a retrospektivy z vládní žranice. Přestože film může odkazovat k padesátým letům, působí díky nejasným, jakoby rozmlženým reáliím nadčasově. O osudu svých tvůrců nicméně rozhodl zcela jasně: Zatímco Jan Procházka patřil až do předčasné smrti v roce 1971 k zakázaným autorům, Karlu Kachyňovi se povedlo za cenu kompromisů pokračovat v režijní práci. Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová, kteří v hlavních rolích podali fascinující herecké výkony, se už ovšem další podobné příležitosti nedočkali.