Realita

Bezdůvodnost lidského počínání je třeba mít na paměti při sledování filmu Realita (2014). Režisér Quentin Dupieux povýšil nesmyslnost na svojí tvůrčí metodu a ve svých filmech pravidelně využívá její stylotvornou sílu. Výjimkou není Realita ani v odhalování filmového substrátu. Zcizovací prvky upozorňující na samotnou medialitu sledovaného, boření stěn mezi filmem a divákem – to vše už si cinefilové odbyli mnohokrát. Trend filmu o filmu už je dlouho spokojeně usídlený i v mainstreamu. Sils Maria (2014) nebo Oskary ověnčený artbuster Birdman (2014) dávají možnost nahlédnout za oponu filmového byznysu a velmi úspěšný komiksový úlet letošního roku Deadpool (2016) rovnou zve do zákulisí fikčního světa. Ale Dupieux se svým posledním filmem spíš blíží k Věčnému svitu neposkvrněné mysli (2004) Michela Gondryho, a to nejen kvůli snové zapletenosti, se kterou se v obou filmech zachází obdobně, ale také dějovou kauzalitou, která jaksi neodpovídá běžným narativním strategiím.

Jaké je tedy pojítko mezi holčičkou, která zahlédne modrou videokazetu ve vnitřnostech skoleného divočáka, a operátorem třetí kamery televizní show o vaření, který hledá ten nejdrásavější výkřik s vidinou získání Oskara? Po vzoru jistého policejního důstojníka by se chtělo říct: vůbec žádné. Ale co ze začátku vypadá jako sbírka telecích nápadů, se v druhé půli vyjeví být surrealistickou jízdou, která ve své bezbřehosti nemá konec ani začátek. Zahraniční recenzenti se ostatně nežinýrují přirovnat film k elegantně vytvořenému origami nebo k do sebe zapleteným kresbám M. C. Eshera. A je to především kvůli střihačské zručnosti Dupieuxe. Ten je vůbec zvyklý dělat si toho na filmu hodně sám. To se v případě Reality odrazí (kromě již zmíněného střihu) ve vizuálu.  V Realitě zní hudba Philipa Glasse, která souzní s osmdesátkově vyčištěnou kamerou. Tenhle výsledný mix je pak (ne)skutečným probuzením do vlastního exematického snění.

(Stanislav Růžička)