Pojedeme k moři

Málokterý český film se v poslední době dočkal tak vřelého přijetí ze strany kritiky a obecenstva jako režijní debut Jiřího Mádla Pojedeme k moři.

A pozitivní ohlasy jsou rozhodně na místě, protože ačkoliv snímek Pojedeme k moři určitě není dokonalý, v současném koloritu českých filmů působí nečekaně svěže a promyšleně (byť víc scenáristicky než režijně), vyniká dobrými výkony dětských představitelů a už jen kvůli těmto kladům stojí za pozornost. Důvodů, proč zajít zrovna na film Jiřího Mádla („toho“ Jiřího Mádla, kterého známe ze Snowborďáků a Rafťáků, který jde z role do role a objevuje se v tuzemských hitech Marie Poledňákové i artovkách Bohdana Slámy) je samozřejmě daleko víc.

Pojedeme k moři se odvíjí od impulzivního a bezděčného nápadu dvou jedenáctiletých kamarádů Tomáše a Harise. Ti se rozhodnou natočit si vlastní film o tom, co si myslí, že důvěrně znají: o své rodině. Bezprostřední Tomáš se do natáčení pustí takřka bezhlavě, zato Haris se natáčení více vyhýbá. Kostlivce v rodinné skříni však nalézají oba. Tomáš s kamerou a na svou pěst začne pátrat po záletech svého tatínka. Haris k Tomášovi získá větší důvěru a zasvětí do konfliktů mezi vlastními rodiči.Oba kluci přitom odhalují nečekané možnosti digitální kamery – ať už je využívaná ke sledování, ke zřejmé exhibici nebo k zastrašování. Díky natáčení poznávají svůj důvěrný svět z jiného, dosud neznámého úhlu a tím se nenápadně a nevědomky posouvají z dětství blíž k pubertě a dospělosti.

Na filmu Pojedeme k moři, zaujme dětská optika, sebereflexivita „filmu ve filmu a o filmu“, vůle oslovit poměrně širokou diváckou veřejnost a také umístění děje do lokality Českých Budějovic (namísto obvyklé Prahy), do současnosti a k blízkosti provokativních témat. Je to prostě film, co stojí za vidění – a to není málo.

(Miloš Henkrich)