Osm hrozných

Chata v horách. Sněhová bouře. Osm lidí. Téměř nesnesitelné napětí. A nakonec spousta extrémního násilí. Takto se dá velmi jednoduše shrnout děj osmého snímku Quentina Tarantina. A jako každý Tarantinův film, ani tento neměl jednoduché zrození. Nejprve v lednu 2014 unikla na internet jedna z prvních verzí scénáře a Tarantino následně v záchvatu vzteku prohlásil, že film nehodlá natáčet. O pár měsíců později ovšem vyměkl a uspořádal v Los Angeles veřejné čtení scénáře pro publikum společně s potenciálními herci. Po mimořádně kladných ohlasech nakonec přepsal konec, v prosinci 2014 začalo natáčení a tento měsíc se konečně filmu dočkáme v jeho částečné kráse. Proč jen v částečné? Snímek byl totiž natočen na 70mm film za pomocí objektivů Ultra Panavision (jen pár filmů, jako třeba Ben Hur nebo, bylo natočeno na tyto objektivy) a v rámci exkluzivní „roadshow“ po Americe uvidí fanoušci o 20 minut delší verzi filmu i s úvodní hudební předehrou a přestávkou uprostřed. A i když my o to budeme minimálně nějakou dobu ochuzeni, i tak se ale vyplatí zajít na digitální verzi, protože samotný film má potenciál stát se z historického hlediska zásadním v rámci westernového žánru. Kromě originálního soundtracku slavného Ennia Morriconeho (využil některé hudební motivy z nevyužitého soundtrack ke snímku Věc od Johna Carpentera) se tentokrát nebude jednat o čistokrevný western jako u Djanga. Osm hrozných nemá protagonistu. Není tu jasně daný protivník nebo cíl. Pouze osm záhadných osob zavřených během sněhové vánice v horské chatě – a postupně se odhalují jejich skutečné totožnosti a motivace. Takže tu máme spíše mysteriózní thriller s prvky westernu, což je pro mistra napětí – Tarantina – naprosto pasující látka a pro pravidelné návštěvníky našeho kina něco, co by si za žádnou cenu neměli nechat ujít.

(Martin Fiala)