Nejvyšší nabídka

Italská kinematografie má v sobě stále kus světovosti. Již v němé etapě inspirovala výpravností, po druhé světové válce zaujala naopak skromným, ale působivým neorealismem. Od druhé poloviny 40. let pak vynikala zpracováním sociálních témat, žánrů a nebývalým množstvím filmařských osobností. Mezi „velká jména italského filmu“ patří od poloviny osmdesátých let rozhodně Guiseppe Tornatore. Ten se často tematicky vrací ke kinematografii, k historii – obecně i lokálně, nevyhýbá se ani žánrům a jeho filmy zaujmou skvělými hereckými výkony a hudbou Ennia Morriconeho. O většině jeho filmů lze prohlásit, že jsou zpracovány s nebývalou citlivostí, se smyslem pro vyprávění, atmosféru, vášně a nádech sentimentu. Jako režisér umí pracovat se zavedenými herci a z nových herců vytvářet hvězdy.

Tornatoreho proslavil jeho druhý film Bio ráj (1988) s Philippem Noiretem v hlavní roli. K evokaci filmového průmyslu se vrátil ještě filmem Starman – Výrobce hvězd (1995) a volně sem lze přiřadit také film Maléna (2000). Ta vzdáleně upomíná na Felliniho Amarcord – a v Maléně se prosadila jako herečka Monica Bellucci. Stručná charakteristika minulých Tornatoreho projektů tak může naladit na očekávání nejnovějšího filmu Nejvyšší nabídka. Geoffrey Rush zde představuje znalce výtvarného umění, který trpí řadou obsesí a vyhýbá se citovým vzplanutím. Od určitého okamžiku jej však začne zajímat neznámá žena a začíná rafinovaná filmařská hra s melodramatickými konvencemi.

(Miloš Henkrich)