Krotká

Jednoho dne se ruské ženě, která žije v zapadlé vesničce, vrátí balíček, jejž poslala svému uvězněnému manželovi. Vystrašená a plná obav se vydává na pitoreskní cestu do odlehlé části země, kde stojí vězení, které je pro mnohé spíš nedobytnou pevností. Čeká jí byrokratická absurdita, věrolomné charaktery ze společenské spodiny, ústrky, násilí i poznání, že žalář nekončí zdmi a ostnatými dráty, ale pokračuje daleko za jejich hranice.

Loznicův nejnovější film je nekompromisní alegorií o stavu ruské duše i současné kultuře vězeňství jakožto dědictví Stalinova sociálního inženýrství, součásti státní mašinérie a nástroji moci. Režisérův popis jednoho zápasu, inspirovaný jak dílem Dostojevského, tak i Kafky nebo Gogola, neobvyklým způsobem mísí brutální realismus a expresionisticky pojatou satiru. Krotká je radikálním politickým filmem o zemi, kde úřady i lidé hrají roli fantomů – slouží jako prázdné schránky, které pouze imitují funkci, již by měly zastávat.

V Bělorusku narozený režisér a scenárista Sergej Loznica (1964) vyrůstal v Kyjevě, kde na Polytechnickém institutu získal titul inženýra. Vystudovaný matematik, který se několik let zabýval mimo jiné vývojem umělé inteligence, ovšem v 90. letech minulého století konvertoval k filmu. V roce 1997 absolvoval moskevský VGIK a v Petrohradě začal produkovat své stylizované, kritikou i festivalovými porotami vysoce ceněné dokumentární filmy. Mezi jeho vrcholná kontemplativní díla patří např. snímek Portrét (2002), Krajina (2003) čiarchetypální rovinu pracovních úkonů zachycující Továrna (2004). Loznicovy dokumenty reflektují jak aktuální dění (Majdan, 2014), tak i stěžejní momenty ruské historie (Blokáda, 2006). Od roku 20o1 v Německu žijící tvůrce si na sklonku nulté dekády troufl i na hranou režii: Loznicův debut Moje štěstí (2010) byl stejně jako oba jeho následující hrané tituly – V mlze(2012) a Krotká (2017) – uveden v hlavní soutěži festivalu v Cannes.