Kluk ve světě příšer

To, že vedle našeho světa existuje ještě svět jiný, obývaný fantastickými příšerami a mluvícími zvířaty, asi žádného fanouška japonské animace nerozhází. Do jednoho takového místa, Jutengai, se dostane i devítiletý chlapec, ale tohle vůbec není svět pro děti! Bude potřebovat silného medvědího ochránce, aby proplul se zdravou kůži. Film natočil Mamoru Hosoda, který je v současné době považovaný za špičku japonské animace.

Mamoru Hosoda se narodil v roce 1967 v malém městě Kamiichi, v jednom z těch mnoha koutů Japonska, kde stále ještě divočina dokáže obstát proti technologickému a populačnímu přetlaku moderní reality. Je to krajina jeho filmu Vlčí děti, kde jsou lesy plné zvěře, lícující jedno z nejdrsnějších pohoří Japonska, přezdívané „japonské Alpy“. Těžko říct, zda to má nějaký význam, zda u svého plasmového monitoru sní o píchání rýže do bláta a dalších rozkoších venkovského života v Japonsku. Ale ani jemu se střet venkova a města, technologie a přírody, pokroku a tradice nevyhýbá.

Antitezí technologie a civilizace je příroda, venkov, tradice. Krizovými momenty je ekologická katastrofa, válka, rozpad sociálních vztahů a erupce rozkošně vypadajících cyborgů, kteří v divácích mužského pohlaví zabíjí chuť hledat si děvčata z masa a kostí. Skutečně, tohle je apokalypsa v přímém přenosu.

To do značné míry charakterizuje i filmy Hajaa Miyazakiho, k jehož odkazu, a také k dílu studia Ghibli, se Hosoda hlásí. A právě zde je možné učinit zajímavá srovnání. Miyazakiho světy jsou často opulentní svou jinakostí a jeho hrdinové, ač velmi mladí, jsou nuceni přímo k hrdinskému úsilí. Hosodovy příběhy se naopak odehrávají ve věrně ušmoulané realitě japonského maloměsta, předměstí a venkova. Fantastické a futuristické prvky jsou subtilně zapojené do fádní a pomalé reality. To samé lze říct o hrdinech, kteří mají rodinné zázemí, chodí do školy či do práce a hledají si partnery, mají děti… 

To, co má Hosoda s Myiazakim společné, je mladý věk hrdinů a absence zdůrazňování jejich sexuality v kresbě. Hosodovi hrdinové jsou navíc všichni poměrně útlí, a to i v dospělém věku. Tím získávají jeho filmy na větší naléhavosti v rovině vyprávění, které není zlehčováno exploatací. Což také bere vítr z plachet těm, kdo v anime kriticky vidí zejména zdroj sexuálního ukájení či alespoň nástroj k jitření erotických fantazií (a třeba u autora tomu tak rozhodně ……….). 

Konečně se dostávám asi k tomu nejdůležitějšímu, co mají Hosoda s Miyazakim společné, a to je skutečnost, že jejich celovečerní filmy vychází často z původních scénářů či z literárních předloh jiných, než jsou komiksy manga (či v případě Miyazakiho jeho vlastních manga předloh). Pokud se to shrne kol a kol, diváci mají jedinečnou možnost na velkém plátně vidět film tvůrce, který dokáže směle potlačit mnohé předsudky vůči japonské animaci. Což je super! Ale jsou to stále předsudky a ve světě anime se skutečně nevyskytují jen mazlivé chobotnice a dívky v latexových oblečcích s déčkovými košíčky. Stačí se jen trochu rozhlédnout.

 (Milan Šimánek)