Janička

Po podvratné minisérii Malej Quinquin a groteskní Líné zátoce přichází nevyzpytatelný francouzský auteur Bruno Dumont s dosud nejexcentričtější komediální náloží: bizarním breakcore/rap/metalovým muzikálem o dětství a spirituálním probuzení mladistvé Jany z Arku. Tvůrce, který ve svých filmech vždy zpochybňoval konvenčně přijímané vymezení lidskosti a elegantně stíral hranice mezi těly filmových postav a okolní krajinou, pokračuje ve své misi – tentokrát ale s pomocí značně neortodoxních metod. Janička je ironickým i smrtelně vážným festivalem absurdních choreografií, retardačních fórků a zbožné odevzdanosti. Je to metafyzická besídka Dumontovy chráněné dílny, do níž patří Duch svatý stejně jako pubescentní strýček tančící tecktonik a rapující v podivném severofrancouzském dialektu. Jak by to vypadalo, kdyby se Janička v roce 1425 rozhodla představit svůj (duchovní, pěvecký i taneční) zápal porotě X Factoru? Přijďte si pro odpověď na projekci filmového muzikálu Joan of Arc Superstar!

Jeden z nejvýznamnějších evropských filmařů současnosti, vystudovaný filozof a průkopník tzv. vyprázdněné narace Bruno Dumont na přelomu milénia zásadně ovlivnil uměleckou kinematografii svými krajně znepokojivými a formálně radikálními tituly jako Lidství nebo 29 palem. Režisér se zálibou v centrálních kompozicích, otevřené sexualitě, nečekaných zvratech a krajině Opálového pobřeží svá díla navíc často zalidňuje neherci s mentálními či fyzickými hendikepy. Před třemi lety však Dumont šokoval své příznivce (i odpůrce) lehkostí a zároveň precizností, s níž se pustil do komediálního žánru, a přitom zůstal věrný svým trademarkům a zásadám. I jeho televizní minisérie Malej Quinquin (2014) a slapsticková Líná zátoka (2016) zkoumala hranici mezi člověkem a bestií, normalitou a vyšinutím, ovšem tentokrát ze zcela odlišných – groteskních a zároveň autentických – pozic. Na letošním festivalu v Cannes uvedená Janička je jeho krajně nekonvenčním příspěvkem k tradici komediálního muzikálu.