Jack staví dům

V dlouhometrážní prvotině Larse von Triera Prvek zločinu z úst ženské postavy zazní rým “House That Jack Build”. Poslední film dánského provocauteura se tak jmenuje. Není to jediná textuální hra, protože příběh o Jackovi, který v průběhu 12 let spáchal v 70. a 80. letech ve Washingtonu řadu sériových vražd, je koncipován jako disputace mezi Dantem a Virgiliem. Podobně - jako diskuze na určité téma - byla pojata Trierova předchozí Nymfomanka, roztržená ve dví a později uvedená v nevyměklé verzi. Zatímco nymfomanka prozkoumávala společenská tabu ve vztahu k sexualitě, Jack totéž činí s ohledem na násilí - a klade (si) otázku, zda-li může být vražda považována za umění. Partnerem do polemiky je mu člověk, který ztvárnil jak anděla v jednom kanonickém spirituálním snímku (Nebe nad Berlínem), tak se proslavil i jako mem rozlíceného Hitlera (Pád Třetí říše). Oba filmy spojuje i formální strategie, kterou sám režisér a scenárista v jedné osobě označuje za pokus o vytvoření nového žánru, tzv. digresionismu, jenž je stejně jako v literatuře založen na odbočkách od vyprávění.

Oslava “myšlenky, že život je zlý a bezduchý” (Trier) se po premiérovém uvedení v Cannes dostává do kinodistribuce, přestože byl Jack staví dům původně plánován jako osmidílný seriál. Část publika, včetně publicistů, na áčkovém festivalu mučení neviňátek a nihilistický nádech i humor nevydrželo a odešlo ze sálu. Zda-li se Jackovi povedlo postavit dům, filmaři prolomit další společenské tabu i znovu posunout možnosti filmu jakožto média a publiku přežít řádění sériového vraha na plátně, budete mít možnost zjistit od poloviny října v (No) Artu. (Marek Slovák)