Hunger Games: Síla vzdoru 2. část

Knižní a filmové série cílené na dospívající dívky to mají těžké – často obdrží negativní kritiku jen na základě toho, že jsou určené právě dívkám. Přitom v případě Hunger Games se jedná o sérii, která má množství kladů a může zaujmout muže i ženy bez ohledu na věkovou skupinu. Mimo jiné také vypovídá o různých možnostech mediální manipulace, což není téma, se kterým bychom se v kinech příliš často setkávali. Kdyby série stála jen na faktu, že se v centru pozornosti objevuje mladá hrdinka, nestálo by to za řeč. Jenže Katniss Everdeen zvládá nejen přežít v drsných podmínkách, ale zároveň kvůli vlastní záchraně intuitivně buduje svůj mediální obraz. Tím se ukazuje jako jedna z nejzajímavějších (nejen) dívčích postav za hodně dlouhou dobu.

Katniss je navíc úloha přizpůsobování se médiím nepříjemná, čímž můžeme číst Hunger Games jako velmi drsný komentář k současné situaci ve světě masmédií. Už v prvním díle Katniss zjišťuje, že předstírat nehynoucí lásku k Peetovi jí zajistí podporu sponzorů. Tvoří tak „dobrou televizní zábavu“. V Síle vzdoru v 1. části je mediální manipulace nejzřetelnější, protože se Katniss stává propagandistickým symbolem 13. kraje – reprodrozdem. Její mediální obraz tak může pomoci revoluci a svrhnutí despotického Kapitolu. Že samotný 13. kraj nehraje vždy fér si ale Katniss také dobře uvědomuje. Manipulaci se přesto podřizuje, protože stejně jako při Hladových hrách jí jde o jediné – přežít a pomoci svým blízkým.

Poslední část série s názvem Hunger Games: Síla vzdoru 2. část pokračuje tam, kde skončil díl předcházející. Katniss – už napůl zničená a vyhořelá – se musí vzchopit a dokázat, že je daleko víc než jen symbolem. Všechny součásti příběhu ze světa Hunger Games (ať už boj proti Kapitolu, mediální manipulace či romantické tápání) se sbíhají do jednoho velkého finále, které – přestože jste možná četli knihu – může stále ještě překvapit.

(Jana Glocarová)