Fanny a Alexandr

Největším opusem Ingmara Bergmana je bezesporu rozmáchlý tříhodinový film Fanny a Alexandr (existuje také 5,5 hodinová seriálová verze). V něm se pokusil natočit svůj nejosobnější film, s přiznanými autobiografickými prvky, a tím do značné míry uzavřel dialog vedený s tvorbou Federica Felliniho, jehož velice obdivoval. Po vlastní evokaci světa cirkusu (Večer kejklířů) z padesátých let tak natočil v případě Fanny a Alexandra svůj soukromý „amarcord“, v němž se pohybuje ve světě dětských zkušeností a fantazií, jež utvářely/utvořily jeho osobnost.