Dogman

Matteo Garrone není nejznámějším současným italským režisérem, protože tento post náleží divácky vděčnému, na festivalech oblíbenému Paolu Sorrentinovi (Velká nádhera, Oni a Silvio); není ani takovou komerční jistotou, jakou představuje Paolo Genovese (Naprostí cizinci, Místo splněných přání). Důvodem může být to, že každým svým snímkem střídá žánr i poetiku. Po neorealistickém rozplétání chapadel mafiánské chobotnice v Gomoře následovala výrazně stylizovaná Reality Show navazující na tradici italských komedií. Po ní v angličtině a s mezinárodním obsazením natočil múzickou Pohádku pohádek, v níž vycházel z textů neapolského básníka Giambattisty Basileho, který ovlivnil řadu světových pohádkářů a pohádkářek.

Soudě dle dosavadních ohlasů, v Dogmanovi jako kdyby se navracel k neorealismu (Gomora), jelikož příběh má oporu ve slavném italském poválečném zločinu, nezapomněl přitom ovšem na humor (Reality Show) a poučenou práci se žánrovými prvky (Pohádka pohádek). Hlavní hrdina Marcello, kterého hraje v Cannes za svůj výkon oceněný Marcello Fonte, živoří v chudém předměstí, kde se stará jak o psy v soukromém salónu, tak o svou dceru. Vedle toho je nucen se postarat o ex-boxera a násilníka Simoncina, který jako westernový desperát nedá klid svému okolí. V Cannes premiérově uvedený, velmi kladně až nadšeně přijatý film získal dvě Evropské filmové ceny (kostýmy, make-up) a řadu cen Italského národního syndikátu novinářů (film, střih, režie, výprava, zvuk, herci, casting, produkce), a tak není překvapující, že byl za Itálii vyslán do nominací (na nominaci) na Oscara. (Marek Slovák)