Detektiv Down

Na černohumorný celovečerní debut Kurz negativního myšlení (2006), kde se skupina vozíčkářů pod vedením tělesně postiženého Geirra ztříská totálně našrot a vyzvrací ze sebe falešný soucit společnosti, navazuje nyní norský filmař Bård Breien druhým snímkem, mj. opět komedií, která se jmenuje Detektiv Down.

Jak je z názvu patrné, Breien si tentokrát za hlavního hrdinu vybral outsidera Roberta - soukromého detektiva, který jakoby zjevem utekl z noir filmů, jen s tím rozdílem, že vykořeněnost soukromého očka není zaviněná ani alkoholismem a ani svérázným smyslem pro morálku, ale downovým syndromem. Přesto i on jednoho dne dostane svůj první velký případ, a tak se s vervou pustí do hledání zmizelého legendárního bruslaře. Zmizelý skrýval řadu tajemství a Robert při vyšetřování naráží na alkoholismus nebo prodej vakuových pump pro zlepšení erekce.

Může se zdát, že detektivní zápletka nevyniká zrovna sofistikovaností, na ní však komedie s prvky noir stylu rozhodně nestojí. Ostatně - řada klasických noir filmů (či těch, které se k estetice noir odkazují) často trpí nedořečeností a nedomyšleností a bývají ceněny i proto, že vystihují vyšinutost doby a postav. Ať je to Pojistka smrti (1944), kde se naznačuje, že z pohledu pojišťoven a jejich agentů je pojišťovací podvod horší než vražda, nebo laciná zápletka tuzemské (a přeceňované) pocty noiru Ve stínu (2012), která se točí kolem krádeže v klenotnictví někde na pražské periferii (!), ale hlavně podtrhuje protižidovské nálady v české společnosti na počátku padesátých let. V případě Detektiva Downa se tak jen tak mimochodem obnažují vztahy mezi většinovou společností a mentálně postiženými. Pokud je však pro tento snímek něco klíčové, tak rozhodně ne moralistní postoj, ale nadhled, nadsázka, svérázný humor a představitel hlavní role Svein Andre Hofsø, který sám trpí downovým syndromem.

(Miloš Henkrich)