Assassin's Creed

Uprostřed víru křižáckých tažení došlo k setkání dvou militantních náboženských sekt, jehož dopady… no, nebyly nijak mohutné. Prostě šlo o dvě z mnoha aktivních frakcí v komplikovaných válkách. Pověst těchto dvou společenstev, templářů a asasínů, ale po jejich zániku nabobtnala do mohutných rozměrů, mnohdy na základě smyšlenek a pomluv jejich nepřátel. Staly se ohnisky konspiračních teorií o tom, že obě organizace střežily nějaké tajné vědění, které udržovaly i po jejich oficiálním rozpuštění a že jsou v ukryté podobě stále mezi námi. Do určité míry je to pravda. Ve fikci a popkultuře jsou (obzvláště templáři) stále velice populární.

Veleúspěšná herní série Assassin‘s Creed spojila vlivy jako román Alamut, filmy Matrix či Království nebeské, oživení popularity tajných společností díky Šifře mistra Leonarda a herní trend k sebereflexivitě a fascinaci vlastním uživatelským rozhraním. Zpracovává boj mezi templáři a asasíny, který se vine celou historií. Hry se také prezentují svou snahou o kritický pohled na historii. Může ale být tento pohled brán seriózně, když je utopen v konspiracích? Naprosto vše souvisí se vším a v zásadě každá známější historická osobnost je zapletena do nějaké konspirace, od těch celkem obyčejných až po ty vysloveně Dänikenovské. Jde o vidění světa, které je bezmyšlenkovitě přijímáno v knihách Dana Browna a nelítostně parodováno na stránkách Ecova Foucaultova kyvadla.

Film se, stejně jako hry, dělí do dvou linií. Na současnost, kde se vše točí okolo přístroje, který dokáže číst „genetickou paměť“ předků, a na oživené vzpomínky/simulovanou rekonstrukci historie, kterou přístroj vytváří. Film opouští historické období a lokace z her ve prospěch Španělska za doby inkvizice. Což dává smysl, protože náboženství a katolická církev byly i v herní sérii důležitými prvky v ději, který se snaží různá dogmata konfrontovat s přístupem vyjádřeným oním titulním krédem asasínů: Nic není pravda, vše je dovoleno.

(Jakub Hložek)