Případ pro začínajícího kata

Lemuel Guliver z Dlouhé ulice podniká neplánovanou cestu do říše Balnibarbi, na létající Laputu a zase zpátky. Podobenství o totalitním zřízení, kde platí bizarní zákony a lpí se na nepsaných pravidlech, se mísí s fantaskní podívanou, ve které se ,,sen dotýká světa a svět snu“. Kafkovsky laděný film Příběh pro začínajícího kata vypráví ve dvanácti kapitolách nadčasový příběh cizince, jenž přináší do stojatých vod Balnibarbi naději a rozruch, čímž mu je místo role hosta přisouzena role podezřelého.

Jde o jeden z oněch vzácných filmů, k nimž se vracíme celý život pro inspirující významy a výstrahy. Ačkoli jde o variaci na třetí díl Gulliverových cest Jonathana Swifta, má nejblíž ke světu Franze Kafky. […] A jako lze v Kafkově Procesu přečíst podobenství o vině, osudu a smrti, lze i Případ pro začínajícího kata vnímat jako cestu pětatřicetiletého muže (krizový věk) do záhybu vlastního nitra. Nebo též jako gigantickou meditaci o čase; hodinky, které se točí pozpátku (,,copak vám nestačí, že je slyšíte tikat?“) se mohou týkat jednak balnibarbské zpátečnické civilizace, jednak návratu do dětství, k němuž hrdinu pudí strach ze stárnutí a smrti.

(Jaromír Blažejovský)