Naše malá sestra

Tři dospělé sestry na pohřbu svého otce zjišťují, že mají ještě sestru jednu – dospívající, plachou a nevlastní. Suzu se nastěhuje do jejich domu a začne se sestrami nový život… Melodramatický japonský snímek je adaptací stejnojmenné shojo mangy, ale na rozdíl od ní nepřináší perspektivu nejmladší sestry Suzu, ale soustředí se hlavně na sestru nejstarší – Sachi. Film je natočený v duchu tradičního japonského rodinného dramatu.

Bez hysterie, bez sentimentu, bez atrakcí

Japonský film v české distribuci je skutečně událost. To, že v květnu budou uvedeny hned dva, už je téměř výzva k bakchanáliím. Zvolit film od Hirokazua Koreedy se zdá být od počátku dobrá volba. Vždyť Koreeda patří k nejzajímavějším a nejlepším současným japonským filmařům a svoje místo slávy si zaslouží i ve velmi bohaté a kvalitní japonské kinematografii. Koreedův předchozí film Jaký otec, takový syn vzbudil v roce 2013 na festivalu v Karlových Varech hodně pozornosti. A Koreeda patří například se Sionem Sonou k těm současným japonským tvůrcům, které zná například i komunita na CSFD a ke kterým si, díky bohu, čeští diváci našli cestu i skrze festivaly. Přesto ale není nikdy snadné nachystat českého diváka na skvělý zážitek japonského bijáku.

Hysterie a vypjatost ve filmu nechybí, není třeba. Rodina je natolik klíčová, že každý zádrhel může směřovat k dramatickému či tragickému vyústění, nebo jinak, k disharmonii, kdy důraz na vyvolávání neklidu formou hádek a bouchání dveřmi není vůbec nutný.

Naše malá sestra je dramatem o rodině. Film s rodinou tematikou evokuje dva přístupy. Může jít o krizi směřující sledem hádek, hysterických nástupů a odchodů a zatvrzelého osamělého bloumání, či naopak o komediální přístup plný trapných situací a roztomilého humoru. V japonské kinematografii je zaveden další přístup – ani tak, ani tak.

Hysterie a vypjatost ve filmu nechybí, není třeba. Rodina je natolik klíčová, že každý zádrhel může směřovat k dramatickému či tragickému vyústění, nebo jinak, k disharmonii, kdy důraz na vyvolávání neklidu formou hádek a bouchání dveřmi není vůbec nutný. Alespoň to platí pro tradici filmů nastolených klasiky japonské kinematografie, jako jsou Jasudžiró Ozu či Mikio Naruse. Témata zahrnují smrt příbuzných (zpravidla rodičů), nevěru (která je více než formou erotické neuspokojenosti způsobena snahou uniknout všednosti), přechod ze svobodného do vdaného stavu (zejména u starších dcer věnujících se kariéře a odmítajících sňatek) či vztah rodičů a dětí. Všechna tato témata se objevují i u Koreedy a přibývá také téma další, život v rodině, která je více tvořena sourozenci než rodiči s dětmi. A všechny tyto momenty vytváří základ Naší malé sestry. Filmy Ozua, Naruseho a vlastně také Koreedy se tak odvíjejí v klidném tempu zenového šplouchání vlnek, šoupání papírových dveří a poskakování nože na prkénku, v náladě, kde nechybí klid a úsměvy, kde je zloba nahrazována melancholií a vztek hanbou či pocitem zklamání.

Film Naše malá sestra je možná jedním z nejvíce civilních Koreedových filmů. Jeho film Wandafuru raifu se celý odehrává v posmrtném životě a ve filmu Nafukovací panna nechává ožít právě titulní nafukovací pannu. Ale ani ve fantastických motivech Koreedovy filmy neztrácí klid a půvabný pocit všednosti. Není to však všednost evokující nudu, ale schopnost obejít se bez atrakcí. I na rovině dramatické zápletky je Naše malá sestra na první pohled méně vypjatá než jiné filmy. Jaký otec, takový syn pojednává o výměně synů, film Distance o příbuzných a přátelích vyrovnávajících se s účastí svých bližních na sebevražedném atentátu v tokijském metru a film Maboroshi no hikari vypráví o ženě, jejíž manžel spáchal z ničeho nic sebevraždu.

Koreedovou schopností je učinit všednost nejen dramaticky nosnou, ale také krásnou. Bez přestylizovaných záběrů, bez kamerových cvičení, přesto v záběrech, jejichž promyšlenost je při pozorném sledování zcela zřejmá. Velký důraz je kladen na barevnou sladěnost, která není nijak okatá, ale přesto překvapivě důsledná u filmu, který se na první pohled drží ve své okázalosti tak zpátky. Je to zkrátka krása, která vás nezahltí, která není nijak samoúčelná a podtrhuje vyznění vyprávění. Bez atrakcí, bez přílišného sentimentu.

Naše malá sestra je „pouze“ o smrti otce tří dospělých sester, které žijí společně ve velkém domě. Otec, který je opustil před mnoha lety s jinou ženou, po sobě zanechal čtvrtou a nevlastní sestru, kterou mezi sebe ostatní přijmou do společné domácnosti. Na první pohled nic, co by vydalo na dvouhodinovou stopáž. Ale film funguje, skutečně, celé dvě hodiny.

Koreedovou schopností je učinit všednost nejen dramaticky nosnou, ale také krásnou. Bez přestylizovaných záběrů, bez kamerových cvičení, přesto v záběrech, jejichž promyšlenost je při pozorném sledování zcela zřejmá. Velký důraz je kladen na barevnou sladěnost, která není nijak okatá, ale přesto překvapivě důsledná u filmu, který se na první pohled drží ve své okázalosti tak zpátky. Je to zkrátka krása, která vás nezahltí, která není nijak samoúčelná a podtrhuje vyznění vyprávění. Bez atrakcí, bez přílišného sentimentu.

Otázka sentimentu je vůbec zajímavá, protože dle témat by jím Koreedovy filmy měly být naplněné jak nevydojená vemena. Vedle klidného a jakoby ztlumeného projevu charakterů, který by bylo mylné si vykládat jako nedostatek emocí, buduje atmosféru filmu také mizanscéna. Japonsko může evokovat technologickou čistotu či čistotu zenových zahrad a pokojů plných zarovnaných kusů nábytku, matrací a maniakálnosti zenu panující i v hranaté jídelní krabičce. V mnoha filmech, Koreedu nevyjímaje, je ale Japonsko zemí nesouladu, naprosté absence urbanistického plánování a všudy přítomné ošuntělosti a vizuálního bordelu evokující spíše země bývalého východního bloku. Momenty harmonie oproti nesouladu vystupují v záběrech na přírodu a v intimních momentech, kdy je pozornost upřena zejména na harmonii skupiny postav. Spíše než prostý sentiment tak můžete zažívat momenty spočinutí, klidu, stavu, který je vybojován přísností a zručným vedením diváka.

Je důvod jít na tento film? Určitě! Máte se čeho bát? Vlastně ne, buď vás film pohltí, nebo vám dá dostatek prostoru na uvažování o vlastních věcech, aniž by vám skákal do řeči. A i tak budete mít pocit, že jste viděli něco krásného, něco, co vám snad pomůže v těšení se na ty krásné dny a co vás přesvědčí o tom, že filmy jsou to nejlepší na světě. Hned po kočkách.

(Milan Šimánek)