Já, Olga Hepnarová

Film Já, Olga Hepnarová je inspirovaný skutečnou událostí, která se odehrála v červenci roku 1973 v Praze. Dvaadvacetiletá Olga, předtím než nasedla do náklaďáku, napsala a odeslala dopis, ve kterém vynesla svůj rozsudek smrti nad touto společností. Shodou okolností se o dva roky později stala poslední popravenou ženou v Československu. Impulsem k napsání první verze scénáře, která vznikla ještě na FAMU v roce 2007, se pro autory stala kniha Oprátka za osm mrtvých od spisovatele Romana Cílka. Kniha coby literatura faktu „pouze“ cituje a drobnými postřehy doplňuje řadu písemných materiálů. Ze soudních spisů a z jiných zdrojů přitom Cílek skládá dramatickou koláž. Režiséři Petr Kazda a Tomáš Weinreb z Cílkovy knihy vycházejí, ovšem výrazně mění optiku. Ve filmu (s výjimkou dopisů a poznámek Olgy Hepnarové) jsou citace použity poměrně nenápadně a civilně, natož aby se výrazněji věnovaly samotnému vyšetřování a soudnímu přelíčení (byť i to má tady své místo...). Spíš sledují vývoj Olžina charakteru v průběhu roku a půl před provedením činu.

Vůbec celý film je koncipován s naléhavou nenápadností. Ačkoliv použití černobílé kamery v první chvíli překvapí, velmi rychle se stane součástí světa Olgy Hepnarové. Poměrně strohá výprava neodvádí příliš pozornost (jako např. seriál Vyprávěj) k vypočítávání dobových fetišů a předmětů denní potřeby. Spíše využívá optiku spjatou s kinematografií šedesátých let k tomu, aby se vymezila vůči těm filmovým a televizním konvencím, jimž vděčíme za to, že s měšťáckým zaujetím můžeme srovnávat blahobyt tehdejší (normalizační) s tím dnešním. Koncipování kamery a výpravy navíc zřejmě odkazuje k charakteru a vidění Olgy Hepnarové.

Film je navíc o to „čistší“, oč méně pracuje s hudbou a spíš si vystačí s ruchy. Postava ztvárněná herečkou Michalinou Olszanskou tak zcela získává pozornost publika, aniž by Olszanská kvůli tomu musela být za hodnou sympatickou holku. Je pohledná, ale zneklidňující, viditelně napjatá mezi vnitřní křivdu a agresi. Tento dojem se nenápadně prohlubuje a její postava se uzavírá do existenciální samoty, kterou ničí vědomí vlastního „sexuálního mrzáctví“. O to výrazněji se v těch několika scénách musela projevit Klára Melíšková (matka Olgy) a další epizodní herci. Film Já, Olga Hepnarová rozhodně patří k nejzajímavějším českým filmům tohoto roku. Ano, filmařům se dá vyčítat, že (námětem, prací s homosexuálním motivem) koketují s čirou exploatací. Zároveň jim však není možné upřít snahu natočit velký film. Ne náhodou se hlásí k Františkovi Vláčilovi (jemuž je film v titulcích věnovaný). Přesto – Vláčila v tomto případě lze spíš chápat jako svébytnou uměleckou autoritu, kterou se leckde inspirují, ale jíž se nepodřizují. Pokud už film Já, Olga Hepnarová vybízí k nějakým srovnáním, pak se nabízí vnímat jej jako vyhroceného blížence Pout (2009) Radima Špačka.

(Miloš Henkrich)