Faraon

Letos uplyne 95 let od narození Jerzyho Kawalerowicze a deset let od jeho smrti (1922–2007). A čím jiným jej připomenout než Faraonem, filmem, jenž se z Kawalerowiczovy filmografie vymyká? Po Fordových Křižácích (1960) a vedle Wajdových Popelů (1965) jde o další spektákl. Faraon jako film překračuje polské hranice. Sice se jedná o adaptaci historického románu polského autora Boleslawa Pruse z 19. století, zásadní je však situování příběhu do starověkého Egypta (jedná se o uměleckou rekonstrukci, zužitkovávající dobové vědecké povědomí). Z jedné strany si film říká o srovnání s Kleopatrou (případně s jinými hollywoodskými velkoprodukcemi padesátých a šedesátých let), zároveň se však proti nim Kawalerowicz vymezoval. V poskytnutém rozhovoru zdůrazňoval osobní úhel pohledu a říkal: „Celý styl vyprávění bude velice subjektivní. Z mého hlediska samozřejmě – ale taky z hlediska hrdinů. Například při natáčení bitev jsem se snažil být nekonvenční. Jednu z nich natáčím očima prostého vojáka, který hned na začátku padne. Obraz se zatmí jako svět před jeho očima a výsledek bitvy ani divák na plátně neuvidí. Řadu scén jsme natáčeli dokumentárně, ruční kamerou. Přesto je Faraón širokoúhlý a barevný. (…) samozřejmě bude i celá paráda, divadlo, na které diváci u podobných filmů čekají." A je to tak. Film je širokoúhlý a barevný a měl třítisícový komparz. Snad jen drobná poznámka. V českých kinech byla ve filmových klubech uváděná mezinárodní verze, která je o více než půlhodinu kratší než originální film.  (Miloš Henkrich)