Chlapectví

Dospívat během boomu Britney Spears i Harryho Pottera je otrava, a to vám ani nemusí mířit do obličeje kamera. Být ještě k tomu kluk z Texasu, mít rozvedené rodiče (kdy máma je ta večně ustaraná a táta největší puberťák z okolí) a protivnou sestru, to už pak dělá z období mezi sedmým a osmnáctým rokem života pořádnou výzvu. Režisér Richard Linklater zpracovává téma dospívání se stejnou mírou empatie jakou přistupoval k tematicky podobné trilogii Před úsvitem – Před soumrakem – Před půlnocí. Vyhýbá se prvoplánově dramatickým momentům a zobrazuje spíše univerzální zkušenost s všedností a banalitou. Mason a jeho rodina se nevyvíjí tlakem silných emocionálních událostí a výzev, naopak se posouvá akumulací nejrůznějších drobností a rozhovorů se svými blízkými. Metoda natáčení Chlapectví může připomenout zmíněnou romantickou trilogii (a třeba i Truffauta a jeho filmy o Antoinu Doneilovi).

Zatímco ale vyjmenované snímky se k hrdinům navrací vždy po několika letech ve formě klasického pokračování se stejnými protagonisty, Chlapectví vznikalo jako jeden film, kdy Linklater věnoval po dvanáct let jeden týden v roce natáčení epizody ze života malého kluka. Výsledkem je takřka tříhodinový film, který zprostředkovává dospívání nejen jako proměnu postojů, ale i velmi fyzickou (a realistickou) záležitost. Nejvíce ze všeho pak Chlapectví připomíná časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové, ve kterých také sledujeme úseky ze života lidí natáčené v širokém časovém rozpětí a koncentrované do stopáže celovečerního filmu. Chlapectví je ale narozdíl od projektů Třeštíkové čirá fikce, přestože zpracovává „obyčejnější zkušenost“ než drogově závislá Katka nebo kriminálník René. Přesto (nebo právě proto) snímek ukazuje, jak moc je každodennost vlastně silná. Nezáleží na tom, jestli se věkově více blížíte Masonovi nebo jeho rodičům, jestli jste vyrůstali na Harrym Potterovi nebo na klasické ruské literatuře – Chlapectví je třeba vidět. Už teď patří k nejdůležitějším filmům tohoto roku.

(Jana Glocarová)