Chappie

Chappie je několika filmy v jednom. Klade důraz na hodnotu rodiny, funguje jako sociální kritika a pohled do slumů současného Johannesburgu, je akčním blockbusterem, komedií o neschopných gangsterech i podivnou náboženskou polemikou citující z Nového zákona. Rozhodně se nedá říci, že by se jednalo o kompaktní film. Právě tato žánrová/dramaturgická rozvolněnost je zřejmě zásadním důvodem pro rozpačité kritiky, které se dožadují čistějšího a upravenějšího spektáklu, jenž by měl blíž k současnému standardnímu hollywoodskému produktu. Jenže tím by snímek přestal být zajímavý. Chappie je totiž všechno, jen ne další z blockbusterů jako přes kopírák.

Děj je poměrně banální a jde shrnout všelijak. Například jako souboj dvojice různorodých konstruktérů. Bývalý voják (Hugh Jackman) chce prodat policii obřího armádního robota Losa, o kterého ale nikdo nemá zájem, protože Los je až příliš velký, ošklivý a neuvěřitelně destruktivní. Nerdovský vynálezce Deon (Dev Patel) naopak vyvinul antropomorfizované roboty, které ve velkých sériích nakupuje policie. Na vyřazeném typu robota však zaexperimentuje s vytvořením umělé inteligence. Souhrou okolností se ocitne ve squatu tří gangsterských individuí a společně robota vychovávají s tím, že každý z nich má samo sebou na výchovu jiný názor. Důležité je, že dva z gangsterů hrají Ninja a Yo-landi Visser z jihoafrické rave rapové kapely Die Antwoord. Nebo spíše „nehrají“, ale vystupují jako oni samotní (respektive jako stylizovaná mediální prezentace Die Antwoord), kdy ponechány byly nejenom jejich umělecká jména, ale také způsob projevu, oblékání a celý film doprovází i jejich hudba. Obsazení neherců Die Antwoord je v Chappiem klíčové, protože právě tito dva styl filmu utváří. Jejich prezentace ukazuje chudobu (ekonomickou i sociální) spojenou s upadající městskou kulturou, se zlatými řetězy, zuby i zbraněmi. Vyžívají se v podivnosti a buranismu, a tím může být sledování Chappieho až příliš nepříjemné. Ne z toho důvodu, že by to bylo kontroverzní – naopak tyto konvence jsou až příliš zažité a je těžké přijmout lidi této subkultury jako kladné hrdiny v akčním filmu. To, že předtím Die Antwoord hráli jen v jednom krátkém filmu Harmony Korina, vypovídá také dost o jejich blízkosti estetice ošklivosti (vzpomeňte si na Springbreakers).

Kontrast mezi hvězdnými agresivními Die Antwoord, obrazem hodného indického kluka Deva Patela i statusem Hugha Jackmana se zrcadlí ve filmu v protikladech postav i prostředí samotném. Je zde bílý límeček Deon žijící na uhlazeném předměstí, proti němu stojí náboženský fanatik a voják a také kriminálníci, kteří se živí prodáváním kradených aut a spadají do určité sociální spodiny. To dopomáhá i poměrné odlišnému ztvárnění sci-fi budoucnosti, která není vyprávěním o odlidštěné sterilitě, ale o barevné a kulturní pestrosti velkých měst. Na filmovém Johannesburgu fascinují hlavně podivná ghetta plná bahna, graffity a chudoby pulzující životem za zvuků elektronické hudby.

Příběh o „robotovi s duší“ není nijak nový, ve všech ohlasech se opakuje minimálně Robocop a Číslo 5 žije. Chappie dále odkazuje např. ke Třem mužům a nemluvněti či Četě. Výsledek pak vypadá, jako kdyby se tým sdružený okolo režiséra Neilla Blomkampa bavil vršením různých témat i vlivů – a právě tím je nakonec snímek hrozně zajímavý. Navíc v porovnání se současnou hollywoodskou produkcí film je originální – není adaptací (natož komiksovou), není remakemem – je to něco nového i díky spojování všech zdánlivě neslučitelných prvků. I práce se sexualitou není pro současnou produkci typická. Vynikne to zejména na postavě Yo-landi, která není sexuálním objektem (ani neslouží jako prostředek romantických tužeb), ale funguje čistě jen jako mateřská figura. Přestože má film množství vážných momentů, tak se nesnaží být „dospělým sci-fi“, ale zachovává si až dětinské nadšení z možností robotického filmu i možnosti využít nejrůznější klišé.

(Jana Glocarová)