Vlk z Královských Vinohrad

projekce s hosty:

Jakub Pinkava (vedoucí produkce), Josef Krajbich (střihač) a Tomáš Klein (druhý režisér)

středa 21. září 2016
20:30

Vlk z Královských Vinohrad

„...a teď ten rybí ocas vyplivněte, a to je smysl filmu.“

Málokterému evropskému režisérovi se podařilo rozloučit kouskem, o kterém by se dalo tvrdit, že stojí ve specifickém postavení, na vrcholu jeho kariéry. Antonioni, Bergman, nedávno Andrzej Zulawski ani Tarkovskij nebo třeba František Vláčil – ti všichni se rozhodně nemůžou pyšnit „tečkou“, která by překonala jejich klíčová díla z minulosti a která vedle ikonických titulů působí jako vyčerpaná nápodoba a odvar. Letošní Jan Němec († 22. března 2016), tento celoživotně hryzající „vlk českého filmu“ (či „mužská Chytilová českého filmu“) v sobě však při své rozlučce dostatek sil a provokujícího elánu našel a in memoriam uváděný snímek, dokončený členy štábu v čele s asistentem Tomášem Kleinem, jeho filmografii uzavírá tak řečeno – a paradoxně – „ve stylu Godarda“. Byť právě tohoto věčně angažovaného solitéra, máme-li Němcovi dostatečně věřit, většinu života bytostně nenáviděl a v posledním „protifrancouzském“ filmu jej mstitelsky, konečně, neváhá zabít!

Ovšem vzpomeňme na Godardovo Sbohem jazyku (2014) – mix formální výzkumné snahy, podrobující drobnohledu technologii 3D obrazu, protkaný kunderovskými motivy „hovna a smyslu bytí“, se impresionisticky vyznává kde z čeho, přestože se nakonec nechává svést smírem čistých hlubokých očí psího protagonisty (nikterak zvlčilého). Němcovo vlastní „adieu“ je vedle toho gestem obdobně obrazoboreckým a svou home-video estetikou Godardův pozdní manifest (jiné) krásy připomíná – byť radikálnější průzkum média je možné vidět především v předchozím Heart Beat 3D (2010), experimentujícím i mj. se zvukovou stránkou (Petr Marek pro něj nasnímal zvuky vlastních vnitřností a těmi poté „nakrmil“ natočený materiál). A jej předcházející – rekonstrukčně-kolážovitý – osobní titul Holka Ferrari Dino (2009), vyprávějící skrz masku Jana Budaře o událostech natočení slavného srpnového záznamu sovětské okupace, který Němec přes Rakousko vyvezl a prosadil do celého světa (Oratorium pro Prahu, 1968), je již možné v mnohém chápat jako formálního předchůdce posledního dráždivého rozlučkového kroku.

Co se Němcovi ve finiši podařilo? Vlk z Královských Vinohrad je vtip, který jeho zarputilý,„auteurský“ režisér propašoval do Cannes (i když jen ve fázi natáčení, nikoli do samotného programu), hlavní soutěže domácího svátku filmu v Karlových Varech (odtud si nakonec odnesl Speciální cenu poroty) – a nyní snad i do běžných kinosálů s velkorozměrným plátnem, byť jde o projekt v pravém slova smyslu partyzánský a undergroundový. Někdejší pokušitel modernistických záletů, mistr československé nové vlny, a ne/úspěšný exulant ztracený v NSR a USA, se nebojí nadbíhat davům, když své zpovědní páčko otituluje ironicky s odkazem na Scorseseho a DiCapriův vychloubačný trhák z Wall Street, třebaže ví, že sám příznivců patrně svede jen hrstku.

Vlk je závratně autobiografický – a přitom úhybně nespolehlivý, matoucí snímek. Jan Němec (vycházející ve scénáři z vlastní knížky Nepodávej ruku číšníkovi) se v něm maskuje hned dvojí identitou, která vytváří krkolomné a neustále překvapující auto-reflexivní napětí. Loutkovité obsazení Karla Rodena (vypravěč) i Jiřího Mádla („John Jan“) jakožto životních alter-eg režisérových kariérních historek směřuje k podstatě, kterou lze z díla vyčíst v plném tvaru až ex post: autorské gesto se po závěrečném „work in progress“ obrazu, v němž herec žvýká obranou rybí kostru a my slyšíme samotný Němcův dirigentský hlas m.o., doslova vyostří a bodá, „hra na Já“ se kumuluje skrze stále přítomný filtr umanutého a nesoucitného autorova vypořádávání se s protihráči i souputníky: Menzel, Forman, francouzská „zlevicovělá“ nová vlna rušící festival v Cannes 1968 s Němcovým žhavým adeptem O slavnosti a hostech (k tomu viz nové tematické číslo Filmu a doby!). Banální děkovný projev „Miluju film!“ pronesený při inscenovaném přebírání karlovarské trofeje za celoživotní dílo se tak zrcadlí právě v chuti a až infantilní touze stále pokoušet pravidla hry: pravidla fikce, historické reality, souvislostí, koincidencí vedoucích z krize (zatčení v utužujícím normalizačním rozletu) k dalším možným výzvám a „svobodám“ (porevoluční, formálně nespoutaná a nekompromisní Němcova tvorba). Je tedy Vlk z Královských Vinohrad nelítostným (ale vtipným) důchodcovským kopnutím do všeho strastiplného a nepříhodného v životě – anebo geniální ironickou hrou, kterou si autor (ne)stihl připravit pro svůj pohřební projekční kar? Ale konec konců – sledujme snímek také jako dárek a tak trochu „pedagogický“ démant pro novou generaci jím ovlivněných filmařů z FAMU, jimž předčasným odchodem uložil snímek dokončit a doprovodit do života. Sbohem, pane – již můžete pátrat po Ester „tam“.

(Matěj Nytra)