Bejby Blues

S filmy o dospívajících lidech je potíž. Přestože by měly být „o mladých pro mladé“, často je natáčí lidé, kteří si svoje mládí už ani nepamatují. To by vadit nemuselo, kdyby se přitom zvládli vyhnout množství klišé. Filmy o dospívajících dívkách, které mají z nejrůznějších důvodů vlastní děti, jsou pak už naprosto nad jejich síly. Název Bejby blues evokuje uplakané psychologické drama. Tomu se však režisérka Katarzyna Roslianec vyhnula a naopak k tématu přistoupila s novou perspektivou. Film je sice pořád velmi temným psychologickým dramatem, ale zároveň má styl, který ho činí překvapivým a svěžím. Nečekejte dlouhé záběry, depresivní šeď a tklivou hudbu, film naopak hýří pestrobarevnou vizuální stránkou se skvělými kostýmy a tanečním soundtrackem. Hlavní hrdinka Natalia také jen nepláče nad svým mateřstvím. Je jí sice jen sedmnáct, ale svého syna zbožňuje a stará se o něj relativně vzorně – i když občas raději předstírá, že je jen jeho chůva, a při vycházce s kočárkem neodkládá skateboard. Mateřství neznamená automaticky dospělost, a tak se pořád chová jako typická teenagerka, co miluje módu, hudbu a svého kluka. bejbi blues 2 Pro režisérku není tematika mladých dívek, které nejsou jen způsobnými andílky, ničím cizím. Debutovala filmem Kočičky o děvčatech pod zákonem, které spí za peníze (nebo za nový mobil) se staršími muži. V Bejby blues máme opět trochu přidrzlou mladou generaci, která je sympatická, ale něčím zároveň i znepokojující. (Jana Glocarová)