Assassin

Nie Yin Niang, je ve světě uváděna pod univerzálnějším, byť nejednoznačnějším názvem Assassin. Nie Yinniang je totiž mladá žena, která se svou paní žije osaměle v lesích a je vedena k tomu, aby se z ní stala nelítostná vražednice, která zabije kohokoliv na koho její paní ukáže.

Příběh o nájemné vražedkyni vychází z povídky spisovatele Pei Xinga (825-880) a Hsiao-hsiaen ji adaptoval teprve až jako vyzrálý tvůrce. Spolu se scenáristou Chu Tien-wenem zachoval základní linii příběhu assassinky Nie Yiniang (v hlavní roli Qui Shu, s níž se původně počítalo již před patnácti lety pro film Tygr a Drak, ale byla nahrazena herečkou Zhang Ziyi), kterou její paní pověří takřka nesplnitelným úkolem. Má zabít svého bratrance,jemuž kdysi byla přislíbena za manželku a jenž vládne v severní Čině. Tímto činem dokáže, že ovládá nejen meč, ale umí poroučet také svému srdci. ...

Pozoruhodnost námětu není nutně určená tím, že Nie Yin Niang a její paní jsou ženy. Koneckonců - co se bojových schopností týká, pro ženské tělo existuje nepřeberné množství metafor, jež je přirovnávají ke zbrani i k pevnosti, ale také ke studnici válečných lstí. I když tyto obrazy obvykle recykluje milostná poezie, není to jejich jediný (a ani původní) smysl.

Pro dramatickou linku je zásadní, že Nie Yin Niang je hrdinkou šlechtického původu a má zavraždit jiného šlechtice. Svou zápletkou tak stojí na půdorysu žánru wusia (wuxia). Tento žánr se v našem prostředí prosazuje teprve od roku 2001, kdy byl uveden film Tygr a drak režiséra Ang Leeho. Řečeno velmi stroze, jedná se o čínský žánr kostýmního bojového filmu, jenž do sebe vstřebával populární literaturu a kreslené příběhy, vznikal již v čínské éře němé kinematografie a jeho nejvýraznějším představitelem se v šedesátých letech stal King Hu. Podstatné je, že žánr wu-sia pchien vychází z čínské mytologie a klade důraz na vznešenější a duchovnější aspekty bojových umění. Jeho hrdiny jsou příslušníci vážených klanů a škol bojových umění, kterým obyčejný svět slouží pouze jako dějiště pro souboje v nichž bojují s mocnými zločineckými klany anebo mezi sebou navzájem. Kung-fu filmy se od nich liší tím, že jejich hrdiny jsou příslušníci nižších sociálních vrstev, pro které je boj víc otázkou přežití, nikoliv součástí společenského kodexu.

Ve wu-sia phien se každý klan (nebo škola) vyznačují svým specifickým bojovým stylem. Klasickými atributy jsou šermířské souboje, létání, magie, ████, speciální zbraně a filmy jsou výhradně historicky situované "povětšinou s epickým dějem". Je zajímavé, že k wu-sia se během posledních dvaceti let vrací filmaři spjatí s čínskou kulturou - a často více či méně generačně blízcí tzv. "páté generaci". Od roku 2001 tak třeba vytvořil několik spektáklů Zhang Yimou (Hrdina, Klan létajících dýk,...), Chen Kaige natočil Úpis (2005), Wong Kar-wai uvedl přestříhanou verzi svého filmu z 90. let Na východě ďábel, na západě jed (2008) a filmař Tsui Hark, který je wu-sia nejvěrnější, tento žánr nejen varioval (Sedm mečů, 2005), ale také rozvíjel jeho technické možnosti 3D (Flying Swords Of Dragon Gate, 2011).

Jejich rysem je opulentnost, pestrost, hýřivost a rozmáchlost, která má fascinovat takřka kteréhokoliv diváka. V případě obnoveného zájmu o vytváření wu-sia spektáklů se (svého času zvlášť s ohledem na Hrdinu Zhang Yimoua), objevuje postoj, že se do nich vedle než autentického tvůrčího projevu (jenž je nezpochybnitelný), podprahově dostává do souvislosti s čínskou politikou - a tím pádem i s propagandou.

Tchajwanský režisér Hou Hsiao-hsien se Assassinem tomuto klíči poněkud vymyká. Ze zmíněných filmařů je totiž Hsiao-hsien zřejmě nejosobitější, auteursky nejvýraznější a přitom zároveň tuzemskou distribucí nejpřehlíženější: s jeho dílem se dosud na velkém plátně mohli setkat pouze návštěvníci filmových festivalů a jen v omezené míře ještě diváci filmových klubů (r. 1991 bylo u nás jako jediné uvedeno Město smutku - s obnovenou premiérou v roce 2004).

Tím, že se tentokrát přímo obrací k jednoznačně identifikovatelnému žánru, je fascinující sledovat, jak s ním zachází: diváckou pozornost výrazně orientuje na vizuál filmu, když zcela záměrně střídá černobílý obraz s barvou anebo mění poměr stran v rozpětí od klasického formátu 4:3 až po cinemaskopickou šíři obrazu. Namísto rychlého střihu pracuje s dlouhými, výrazně komponovanými záběry, jež v sobě mají dokonale propracovanou mizanscénu. A ačkoliv se Assassin nevyhýbá akci, vzájemné střety postav rozhodně nejsou jeho zásadní atrakcí.

Pro Assassina rozhodně nejsou typické davové scény, ale naopak pečlivě propracovaná zátiší, v nichž Čína 9. století působí daleko civilněji, přirozeněji. Zkrátka Assassin je dokonalou ukázkou Hsiao-hsieonova stylu, nezaměnitelného s mainstreamovými stylistickými postupy.

Zatímco loni Mad Max vpadl do českých kin takřka okamžitě po svém uvedení v Cannes - Assassin, který tam získal Cenu za režii se v kinech objevuje až s ročním zpožděním. Přitom je to podobně nekompromisní dílo (Hsiao-hsien je jen o dva roky mladší než Miller), které ukazuje, že cesta ke skutečné kinematografii není v otrockém naplňování stereotypů, ale právě v jejich docenění a přijetí, v jejich umném využívání a překračování. Assassin je zkrátka skvělou příležitostí, jak se seznámit se s pozoruhodným filmem jednoho z nejrespektovanějších asijských filmařů, a to v jeho vrcholné formě.

(Miloš Henkrich)